Jak si kdo pamatoval, tenhle chlapec měl dlouhé, zlatavé vlasy — hebké, lesklé, splývající přes ramena. Někdy je nosil stažené do culíku, jindy volně rozpuštěné, a kamkoli přišel, přitahoval pozornost. Dokonce tak, že si ho cizí lidé občas spletli s dívkou a chválili jeho rodiče za jejich „krásnou dceru“.
Zpočátku to bylo vtipné, skoro milé. Postupem času ho ale neustálá pozornost a domněnky začaly tížit. Ať se oblékal jakkoli nebo choval jakkoli, lidé viděli hlavně jeho vlasy.
Jednoho dne, když se díval do zrcadla, věděl, že je čas na změnu.
Do holičství vešel se svými dlouhými vlasy a odešel s krátkým, svěžím sestřihem, který dokonale orámoval jeho tvář a zvýraznil jeho výrazné oči.
Rodina i přátelé byli v šoku — někteří ho téměř nepoznali. Nezměnil se ale jen účes. Změnilo se i jeho sebevědomí. Narovnal se, usmíval se svobodněji a lidé ho konečně začali vidět takového, jaký opravdu je.
Přijal tu změnu naplno a dokázal, že někdy stačí obyčejný účes, aby se člověk znovu cítil sám sebou.