Malá Eryn Fitzgerald má způsob, jak „mluvit“ se svým tatínkem, který působí jako skutečný rozhovor, i když je ještě příliš malá na to, aby tvořila celé věty. Její projev je jako čistá zvědavost a emoce, které se snaží vyjádřit.
Už v jednom roce má silnou osobnost. Gestomuje, neustále mění výrazy tváře a celým tělem jako by vyprávěla příběh. I bez jasných slov je její sdělení překvapivě srozumitelné.
V jednom virálním momentu to vypadá, že Eryn vede skutečný „dialog“ se svým otcem. Reaguje, dělá pauzy, odpovídá a je plně zapojená do „konverzace“. Tatínek jí odpovídá stejně hravě, klade otázky a reaguje, jako by si opravdu povídali.
To, co je na tom nejdojemnější, není to, co říká, ale jak to říká. Její nadšení, oční kontakt a gesta působí, jako by sdělovala něco velmi důležitého.
V tomto věku nejde o logiku, ale o spojení. Miminka komunikují hlavně emocemi a Eryn se očividně snaží být pochopena.
Její tatínek ji krásně podporuje, reaguje na její zvuky a dává jí prostor „pokračovat v příběhu“. Každá jeho reakce ji ještě víc povzbuzuje.
Rozzáří se, pokračuje a mění žvatlání v živý rozhovor.
Na konci působí spokojeně, jako by svůj příběh opravdu dokončila.
Tyto momenty připomínají, že komunikace nezačíná dokonalými větami, ale výrazem, pozorností a radostí z toho, že nás někdo poslouchá.